Proč se po letech mění touha.
Na začátku vztahu je všechno intenzivní. Nemůžeme na druhého přestat myslet, chceme spolu trávit každou chvíli a i obyčejné věci mají zvláštní energii. Jenže po čase se něco změní. Místo motýlů přichází rutina, povinnosti a každodenní život. Mnoho lidí si pak začne klást otázku: Kam zmizela zamilovanost? A je vůbec možné udržet vášeň v dlouhodobém vztahu?
Láska a touha fungují jinak
Psychoterapeutka Esther Perel, která se dlouhodobě zabývá tématem vztahů a intimity, říká, že problém často není v tom, že bychom se přestali milovat. Spíš nerozumíme tomu, že láska a touha fungují podle odlišných pravidel.
Láska podle ní hledá blízkost, bezpečí a jistotu. Chceme se cítit milovaní, chránění a přijímaní. Touha ale potřebuje něco jiného. Potřebuje prostor, novost, napětí a určitou míru nejistoty. A právě tady vzniká hlavní paradox dlouhodobých vztahů.
Jeden partner nemůže být všechno
Od jednoho partnera dnes očekáváme téměř všechno. Chceme, aby byl naším bezpečím i dobrodružstvím. Nejlepším přítelem i vášnivým milencem. Člověkem, se kterým vychováváme děti, řešíme hypotéku a zároveň s ním chceme zažívat stejné vzrušení jako na začátku vztahu.
Jenže to, co posiluje pocit bezpečí, může někdy oslabovat erotickou energii.
Když druhého člověka dokonale známe, když spolu sdílíme úplně všechno a mezi námi nezůstává žádný prostor, může se vytrácet tajemství a zvědavost. Esther Perel často opakuje větu:
„Touha potřebuje prostor. Oheň potřebuje vzduch."
Neznamená to, že bychom si měli být vzdálení nebo chladní. Spíš že zdravý vztah potřebuje rovnováhu mezi blízkostí a vlastní individualitou.
Přitažlivost vzniká v prostoru mezi námi
Zajímavé je, že když se lidé ptají, kdy cítí ke svému partnerovi největší přitažlivost, odpovědi bývají po celém světě podobné. Často je to ve chvíli, kdy partner dělá něco, co ho baví, je sebevědomý, autentický a „ve svém živlu". Nebo když je na chvíli pryč a vznikne prostor pro představivost a chybění.
Přitažlivost totiž často nevzniká v úplném splynutí, ale v prostoru mezi dvěma lidmi.
To je také důvod, proč dlouhodobým vztahům prospívá, když mají oba partneři své vlastní zájmy, přátele a svět. Ne proto, aby od sebe utíkali, ale aby si zachovali pocit vlastní identity.
Touhu nezabíjí jen partner
Perel zároveň upozorňuje, že touhu často nezabíjí partner samotný, ale náš vlastní vnitřní stav. Přetížení, stres, únava, nízké sebevědomí nebo pocit, že nejsme dost dobří, mohou výrazně oslabovat naši schopnost cítit radost, hravost a přitažlivost.
Důležité je také pochopit, že vášeň v dlouhodobém vztahu většinou nepřichází úplně spontánně. Páry, které si dlouhodobě udržují blízkost i erotickou energii, často nevěří na mýtus „ono to přijde samo". Vědomě si vytvářejí prostor pro společný čas, nové zážitky, hravost a intimitu.
Touha není něco, co buď máme, nebo nemáme. Dá se rozvíjet.
Co o touze říká nevěra
S tím souvisí i téma nevěry, o kterém Esther Perel otevřeně mluví. Podle ní lidé často nepodvádějí jen kvůli sexu nebo proto, že jsou ve špatném vztahu. Někdy jde o touhu znovu se cítit živě, svobodně nebo objevit jinou část sebe sama.
Jak sama říká:
„Nejde ani tak o hledání jiného člověka, ale jiného já."
To samozřejmě neznamená, že nevěra nebolí. Naopak. V dnešní době od partnera očekáváme nejen stabilitu a rodinu, ale také emocionální naplnění, vášeň a pocit smyslu. Proto nevěra často zasahuje nejen vztah, ale i naši identitu a pocit bezpečí.
Přesto některé páry dokážou vztah po nevěře znovu postavit. Ne návratem ke starému vztahu, ale vytvořením nového vztahu se stejným člověkem. Klíčová je upřímnost, převzetí odpovědnosti a snaha pochopit hlubší příčiny toho, co se stalo.
Dlouhodobá láska je něco živého
Možná právě to je jedna z nejdůležitějších pravd o dlouhodobých vztazích. Zamilovanost je spontánní. Dlouhodobá láska je ale něco živého, o co je potřeba pečovat. Ne skrze dokonalost nebo neustálou vášeň, ale skrze pozornost, zvědavost a ochotu znovu a znovu vytvářet prostor, kde se mohou potkat blízkost i touha.